Autor: Milena Kysilková
Každý člověk je jiný. Ani dvojčata nejsou "na chlup" stejná. Jestliže se podíváte pozorně, liší se od sebe výškou, barvou kůže, tvarem nehtů a dalšími odlišnostmi. Někdy určitě sledujete detektivní filmy. Policisté zkoumají otisky, zachycenou krev i částečky kůže. To jsou další důkazy, že každý člověk je originál. Nestačí, aby byl člověk krásný nebo sympatický, nejdůležitější je jeho povaha a vlastnosti. Každý člověk má nějakou chybu - "nikdo není dokonalý". A tak se snažme hledat na člověku to dobré.
Možná už jste někdy slyšeli slova "To je ta dnešní mládež". Ale nejsme všichni neurvalí, drzí a nezkrotní. Někteří se i přes pubertální věk snaží pomáhat starším lidem, zdraví je, usmívají se na ně a nabízejí jim místo v dopravních prostředcích.
Někteří lidé si stěžují na špatné chování nás "...náctiletých". Například v autobuse nebo v tramvaji často slyšíte větu: "To je ale nevychovanec, starého člověka nepustí sednout, měl by se stydět". To si i ten dobrák, který se třeba zamyslel a nepostřehl, že k němu přichází starší člověk, řekne: "Co bych pouštěl sednout takového mrzouta?". Vždyť stačí mladíka, dítě či slečnu požádat o uvolnění místa. Ti se zastydí a příště se to už nebude opakovat.
Zamyslete se, některým mladým se také nelíbí takové velké scény kvůli maličkosti. Děláte to taky pro sebe. Jistě budete rádi, když nás zase potkáte a my vám s radostí uvolníme místo a přidáme k tomu pár milých slov.
Ale i takového mladého člověka zahřeje na srdci, když mu za jeho ochotu poděkujete vřelým úsměvem a jistě ho tento milý úsměv bude hřát ještě dlouho na srdci. A my mladí bychom se měli zamyslet nad tím, co děláme pro starší lidi a jak to děláme. Například já už jsem si takhle několikrát hezky v tramvaji popovídala a cesta mi rychle utekla. "Lidé se k Vám chovají tak, jak se k nim chováte Vy." Podle tohoto moudrého pořekadla se řídím. Vyzkoušejte to také a nenechte se odradit prvním neúspěchem. Každý člověk může byt někdy unavený a nevrlý, ale určitě ho tím velmi potěšíte!
Autor: Milena Kysilková
Pozdrav
Je takové pěkné rčení: nejdůležitější u dětí je, aby uměly pozdravit a poděkovat. Když potkáváte mládež ve městech, všimnete si, že nezdraví, koho neznají a často ani toho, koho znají. Nepozdravit je v chování hrubým přestupkem. Každý si potom může myslet, že je rodiče dostatečně nepoučili o zásadách slušného chování a nebo, že tyto pravidla rodiče dokonce neznají. Pozdrav je tím nejprostším výrazem zdvořilosti.
Teď uvedu několik důležitých zásad: pozdravem nešetříme a díváme se při něm protějšku do očí. Mladší zdraví staršího a muž ženu (druhé pravidlo má přednost s určitými výjimkami). Pozdrav je hodně důležitý ve vztahu mezi lidmi. Pevnou zásadou také je: Pozdravit je zdvořilostí, ale odpovědět na pozdrav je povinností. Způsob pozdravu se pak liší podle místa a podle osoby, kterou zdravíme. Zdravíme-li, neukláníme se tělem (působí to vtíravě) a uděláme úklon hlavou. Jestliže chceme zdravit skupinu osob, pozdrav zvýrazníme a prodloužíme. Když se zastavíme s někým na ulici, nejdříve pozdravíme a pak hovoříme. Také chceme-li se někoho na ulici zeptat (např. na cestu apod.), je nezdvořilé klást hned otázku, i kdyby začínala: "s prominutím", "prosím vás", protože jako první máme pozdravit. A ulici zdravíme všechny známé i ty, kteří nám byly dříve představeni. Zdravíme-li známé je pozdrav přátelský a upřímný a přibude k němu i pohyb ruky a úsměv. Při pozdravu méně známé dámy nebo starší osoby projevuje se především úcta, pozdrav bude vážnější, úklon zřetelnější a pohled zdrženlivější. Jdeme-li na ulici se svým známým a on někoho zdraví, také připojíme svůj pozdrav. Otáčet se ale za zdraveným a vyptávat se, o koho jde, je neslušné. Jestliže nám to chce známý sdělit, řekne nám to sám. Pozdrav neopakujeme, jestliže nás ten, kterého jsme už před chvílí zdravili, opět míjí. Potkáme-li ho po delší době (např. za hodinu), pozdravíme ho kývnutím hlavy nebo úsměvem. Stává se, že někdo se v takové situaci jakoby dívá jinam a "jako nevidí". Svědčí to o nedostatku přímosti. Zdravíme jen jestliže víme, že ten druhý si nás všil. Pochybujeme-li o tom raději pozdravíme. Potkáme-li na ulici známého, který není sám, pozdravíme je, ale nezastavujeme se s nimi pokud k tomu nejsme vyzváni. Nezdravíme tehdy, můžeme-li zdravenému způsobit nepříjemný pocit. Např: Má-li pozdravit muž ženu, kterou zná jen od vidění a ona jde s mužem jemu neznámým. Je třeba se vždy řídit taktem. Nezdravíme s tváří, na níž není vidět žádné pohnutí. Pozdrav je vždy výrazem úcty nebo milého přátelství. Jestliže vítáme pozvané hosty, pánům se ukloníme jen náznakem a oba pozdravíme s úsměvem. Pán ruku dámě sám nikdy nepodá a vždy čeká na její podání, což však od dámy není povinné. Jestliže známí ve veřejné místnosti přišli za námi a chtěj s námi začít konverzovat, vstaneme. Ve veřejné místnosti pozdravíme i cizí osoby, se kterými hodláme pobýt. Podřízený má za povinnost pozdravit svého nadřízeného. Stane se však, že podřízený je osobou o hodně starší nebo podřízená je ženou v určitém postavení a to je případ, kdy je taktnější, pozdraví-li nadřízený podřízeného. V případě ženy rozhoduje hlavně její služební zařazení. Zásadou je, že slušný nadřízený na pozdrav nečeká. Také platí, že mladé ženy zdraví velmi staré muže jako první. Před státní vlajkou a v jiných specifických situacích muži smekají pokrývku hlavy,najde-li o sportovní pokrývku nebo tu, která je součástí uniformy. Při státní hymně stojíme v mírném pozoru a muži smeknou, je-li ráz shromáždění slavnostní.