Už je to tak - před 15. lety při studentské demonstraci de facto padl komunistický režim, který již neměl sebemenší šanci na přežití (o předchozím 17. listopadu na konci roku 1939 se nebudu zmiňovat, neboť jsem tento den nezažil a vím o něm velmi málo). Tento přežitý systém trápil (a bohužel i dnes trápí) lidi po celém světě. Lidé v komunistických zemích prakticky neznají sebemenší pokrok a žijí převážně, narozdíl od funkcionářů, velmi nuzně. Příkladem může být například ostrovní stát Kuba. Jeho stav je velmi zahanbující a předpotopní. Lidé zde jezdí v 50 let starých (avšak krásných) veteránech a nemají šanci si pořídit nové bezpečné auto. Další komunistickou studánkou je asijský stát Čína - zde zase lidé pracují od rána do večera a neznají odpočinek. Co je to proboha za život? Mají sice různé pokrokové výdobytky, avšak k čemu jim jsou? Ani na ně nemají čas a o přírodě jako takové nemluvě.
Člověk si poté položí otázku: Proč? Proč se nevzepřou proti tomuto strašnému údělu? Odpověď je prostá - STRACH. Jako u nás dříve vládl jen a jen strach, v komunistických zemích je tomu stále stejně. A ostatní, kteří nemají strach jsou buď podplaceni a nebo mají moc pod kontrolou. Je to velmi složitá situace, ze které se člověk jen velmi těžko vymaní. Je k tomu potřebná spolupráce a solidarita celého utlačovaného národu. Avšak co po pádu komunismu? Nejspíše demokracie a tržní hospodářství.
Je hezké o něčem mluvit, avšak důležitější jsou činy. Ne ve všech demokratických zemích je demokracie. Ano, je to tak. Někde "demokracie" přesahuje až k anarchii, avšak spíše je zneužita byrokracií, která se blíží "ke starým mocenským praktikám". Demokracii si musíme chránit a zlepšovat vztahy mezi všemi sociálními skupinami. Každý má právo na pěkný život a neměl by ničím být omezován - komunismus takový nebyl a nikdy nebude. Každý prostě má dělat to, na co je dobrý a měly by mu k tomu být poskytnuty všechny podmínky - společnost by opět vypadala jinak a nikdo by nemusel mít vztek "na ty lepší". Dám vám jeden příklad: Podnikatelé jsou v ČR většinou neoblíbení, stejně tak jako obyvatelé Prahy u Moravanů. Je mi z toho smutno. Vždyť podnikatelé nesou to nejhorší břímě - a to sice riziko úpadku. Lidé si nemohou každého podnikatele spojovat s někým, kdo je chce okrást, ale s někým, kdo jim chce pomoci a dát jim práci. Stejně tak by se ale měli chovat i sami podnikatelé - zaměstnanci jsou pro ně cenná a nejdražší pracovní síla, se kterou musí šetrně zacházet - jako s lidmi.
Takových příkladů bych mohl uvést ještě mnoho, avšak vím, že si to jistě dokážete představit. Cílem tohoto článku nebyla žádná kritika, ale návod, jak se zlepšit naše okolní prostředí.